Dátum: 13.06.2013

Vložil: Petr Syp.

Titulok: Re:Re:Re:Re:postrehy

Milá Katko,
psala jsem z profilu svého manžela. Ten byl evangelík, ale dostal se do Medžugorje a naprosto se zamiloval do Panny Marie. Tak začala jeho konverze do katolické církve. Společnou cestu s ním zahájili i dva jeho evangeličtí bratři.
Se mnou to bylo složitější. Já jsem neměla víru v Boha žádnou. Křesťan byl pro mě slaboch, který potřebuje berličku v podobě víry - jak častý názor ateisty. Ano, měla jsem ráda lidi ze svého okolí, ke kterým jsem měla vztah, ale mnozí mi byli protivní a těm jsem to dávala najevo. A tady se objevuje pokroucené svědomí ateisty. Kdo byl ke mně milý a dělal mi dobře, k tomu jsem byla schopná se chovat dobře i já. Kdo mi však provedl něco zlého, stal se mým nepřítelem. Pak jsem se setkala s lidmi, kteří byli schopni odpustit svému bližnímu i strašné zlo. Říkala jsem si, že já bych tohle nedokázala. Vrtalo mi hlavou, co nebo kdo je vede k takové nezištné lásce, kterou si ti, kteří se proti nim provinili ani nezaslouží. V té době jsem měla pocit, že dělám spoustu dobrých věcí. Ale byly to dobré věci i z Božího pohledu? Hormonální antikoncepce byla tehdy prakticky nedostupná, já jsem se k ní však měla přístup a dávala ji svým kamarádkám a spolužačkám. Říkala jsem si, že je to jistě dobré, aby nechtěně neotěhotněly a pak nemusely jít na potrat. Ale to jsem jako ateista nevěděla, že Bůh je ten, kdo dává život a tato antikoncepce je abortivní, tudíž zabraňuje uhnízdění toho maličkého zárodku života a způsobuje jeho smrt. Bůh vdechuje život, dává duši a já jsem ji pomáhala ničit již od samého počátku. V mých očích však šlo o "dobrý skutek". Také jsem nekompromisně zastávala názor trestu smrti. Pokud někdo vezme život někomu jinému, musí za to zaplatit vlastním životem. I to se mi zdálo správné - tedy další mylný názor ateisty. Pokud někdo provede něco zlého, mohu se mu pomstít. Co je to odpuštění? To jsem nevěděla. Důležité pro mě byly životní úspěchy, měla jsem velmi ráda zvířata a starala se o ně (podíl na likvidaci nenarozených mě nechával jaksi klidnou). Přestože jsem žila dle mě dobrý život, nebyla jsem šťastná. Trpěla jsem úzkostmi, každý neúspěch mě srazil na kolena, často jsem se zlobila a vztekala a ani nevěděla na koho. Protože jsem studovala, přišlo mi jako základ vzdělání přečíst si Bibli. Opravdu jsem k tomu tehdy neměla jiný důvod. V Novém Zákoně mě šokovala láska Ježíše Krista. Mnohé věci jsem však nechápala. Až když jsem se dostala k ukřižování a Kristovu zmrtvýchvstání, najednou jsem pochopila, že to musí být pravda. Uvědomila jsem si, že nikdo z těch, kdo následovali Ježíše Krista, by pro něj nemohli umírat, kdyby ho na vlastní oči neviděli vstát z mrtvých a nesetkali se s ním. K opravdové víře jsem však měla ještě daleko. Na nějakém setkání se známými se hovořilo i o křesťanech. Zřejmě mé mlčení je vyburcovalo k otázce, jestli snad také k nim nepatřím, jestli nejsem věřící. Jako věřící jsem si tehdy ani za mák nepřipadala, přesto se ve mně něco vzbouřilo a přiznala jsem se k tomu Ukřižovanému, kterému jsem věřila, že zemřel i kvůli mně. A věřte nebo ne, tímto vyznáním jsem přijala dar víry, který mi Bůh již dlouhou dobu nabízel a já jej tak vehementně odmítala. Cesta k Bohu však byla velmi těžká. Nechtěla jsem se zpočátku zříci mnohých věcí, ke kterým jsem lnula a které nebyly v mém životě v pořádku. Klesala jsem a a zase s Boží pomocí vstávala. Ptala jsem se, proč dělám věci, které nechci a nedělám věci, které chci. Byla jsem si však jistá, že mě Ježíš neopustí, když se nezřeknu já jeho. Tehdy jsem také pocítila touhu patřit do společenství křesťanů. Bylo mi jedno, kam se zařadím. Měla jsem známé mezi evangelíky i adventisty. Jednoho dne jsem narazila na jeden zastrčený kostelík. Vešla jsem dovnitř a tam téměř nikdo nebyl. Zářila tam však monstrance s Nejsvětější Svátostí. To jsem tehdy nevěděla, ale ta záře mě tak pronikla, že jsem padla na kolena a jen se vyhřívala v té všeobjímající lásce, kterou jsem do té doby neznala. Teprve později jsem se dozvěděla, že to byl můj Bůh a Pán, který mě "srazil na kolena". Pak se mi věnovala celá řada dobrých lidí, kněží i laiků, kteří mi pomáhali mnohé věci pochopit a k Bohu se přiblížit. Byla jsem pokřtěna, poprvé přijala Pána Ježíše v Eucharistii a byla také jako dospělá hned biřmována. A začala jsem se jmenovat Iva Marie.