"Modlete se za mě" - o novém pontifikátu

 

Autor článku: Profesor Antonio Caponnetto
Zdroj článku: http://revistacabildo.com.ar
Překlad a poznámky: Pavel Zahradník

 

V souvislosti se zvolením papeže Františka, jehož osoba a dřívější činnost byla pro mnohé neznámou, považujeme za přínosné zveřejnit text argentinského univerzitního profesora a spisovatele Antonia Caponnetta, který se již dříve otevřeně vyslovoval k působení Jorgeho Maria Bergoglia v úřadu arcibiskupa diecéze Buenos Aires.

 

Nejprve Bůh a pak i moje rodina jsou svědky toho, jak nespočetné množství lidí ode mě žádá nějaké stanovisko k tomu, co se právě v Církvi stalo. Tyto výzvy u některých tazatelů reagují na velmi bolestivou a naléhavou nutnost rozpoznat, co se děje, a v důsledku toho jednat. U jiných se potkávají zoufalství a úzkost, společníci více než nežádoucí. A i když jsem ve všech případech doporučil modlitbu, mlčenlivé vyčkávání, opatrné bdění a sílu a především trpělivé čekání na průběh počátku nového pontifikátu, neklid, který vnímám u jedněch i druhých, mě nutí vyjádřit se alespoň předběžně a s výhradou případných budoucích oprav.

Dobře vím, že hlavní příčinou těchto přátelských proseb, jež ke mně směřují, nejsou nějaké moje zvláštní schopnosti, ani to, že bych byl počítán mezi odborníky v oborech, jež přináležejí duchovním, nýbrž ona všeobecně známá skutečnost, že jsem měl v minulosti s kardinálem Bergogliem bolestivé a soustavné neshody a že jsem své obžaloby vůči jeho mnohonásobným nehoráznostem a omylům doložil v knize, jež byla vydána v Buenos Aires roku 2010 pod názvem La Iglesia Traicionada ("Zrazená Církev"). Je-li tato skutečnost zvláštní příčinou, která může vzbudit jakýsi zájem o to, abych zveřejnil své první úvahy, činím tak tímto článkem.

1

Bude úkolem nejvýznamnějších teologů dějin věrohodně rozpoznat, zda konkláve, které zvolilo papeže Františka, bylo osvíceno a pohnuto Duchem Svatým, jak nám to říká víra, anebo zda z nějakého důvodu, který nyní neznáme, kardinálové volitelé byli podvedeni, stali se předmětem nějaké podivné manipulace, nebo uzavřeli svůj rozum před ohněm Utěšitelovým. "Přikryl oblak stánek svědectví a sláva Hospodinova naplnila jej", říká Kniha Exodus [Ex 40, 32]. Ale tento oblak je možno vidět pouze tehdy, když jsou oči zrcadlem, které odráží "oheň v noci", který vyzývá věrné věřící k pochodu. Oblak, podle starozákonní metafory, může být viděn, ale ne všechny oči ho mohou vidět stejně.

Sv. Ignác z Antiochie vidí Církev jako dům, v němž dřevem, které jej drží, je Kristův kříž, a Duch Svatý je jako lano, které jej zvedá [Ef 9, 1]. Ale aby duše poslušně pozorovala lano – dulcis hospes animae – musí být přichystána k poslechu [1 Král 3, 10], přičemž existuje dramatická možnost, že nebude vnímat věci Ducha, jak to poznamenal svatý Pavel v druhé kapitole prvního listu Korinťanům. Jsou to tedy různé věci, které by měly být hned na začátku rozlišeny. Jednou věcí je přítomnost Ducha Svatého, kterou se neodvažujeme popírat. Jinou věcí je naslouchání Duchu Svatému ze strany volitelů, které může být částečně zastřeno, a to z důvodů, na které samo Písmo upozorňuje. Proto Malachi Martin(1) od počátečních řádků svého díla Poslední konkláve upozorňuje spolu s Knihou Moudrosti [Moudr 9, 14–17], že pokud nejste pozorní k Duchu, "myšlení zajisté lidí smrtelných jsou bázlivá a nejistí důmyslové naši".

Rozumí se, že pochybnosti, které jsou zde vyloženy – kéž by neexistovaly žádné pochybnosti! –, mají své zdůvodnění nikoli ve zpochybňování asistence třetí osoby Nejsvětější Trojice při konkláve, ani v mravní hodnotě těch, kteří se přichystali k tomu, aby Jí byli pohnuti, nýbrž v nejistotě ohledně nauky, vyrovnanosti a moudrosti konkrétních kardinálů, kteří měli vybrat vhodnou osobu. Když se na věci díváme z lidského hlediska – tato úvaha není nelegitimní – bylo chování volitelů ovlivněno úplně novou a výjimečnou okolností, že bude nadále žít papež, který teď bude muset být nahrazen jiným. A nahrazen po abdikaci, která ještě dnes vyvolává nepokoj, podezření a otázky. Konkláve, jež ukončilo sedisvakanci, probíhalo v neobvyklé atmosféře vědomí toho, že po volbě zůstane čestný nebo emeritní papež, který se modlí, bdí a čeká.

V době, kdy píšeme tyto řádky, dne 15. března, papež František řekl v Klementinském sále členům kardinálského sboru: "Je to kuriózní: Myslím, že Utěšitel působí rozdílnost mezi církvemi, a tak se zdá, že je apoštolem Babylónu." Otřesné je takovéto označení a takováto zmínka o Utěšiteli několik hodin poté, co týž Utěšitel přímo působil na sbor, který ho zvolil nástupcem Petrovým. Pokud je možné, že někteří nebo mnozí vnímají Třetí osobu jako apoštola Babylónu, nebude hříšnou smělostí uzavřít, že na tomto konkláve mohlo dojít k něčemu utajenému a abnormálnímu. Kéž Pán dovolí, abychom brzy rozptýlili tuto pochybnost jistotou, že mezi kardinály nedošlo k žádné chybě. Kéž to Pán dovolí a kéž tento nový pontifikát přinese požehnané ovoce, ale nezavírejme oči proto, že je obtížné rozjímat o realitě. Odmítat již předem číst to, co se právě stalo, ve světle Posledních časů, snad z obavy před pošetilým pádem do soukromých exegezí, může vést k tomu, že se popře samotná existence Posledních časů a zvláštních znamení, kterými se vyznačují.

2

Ať papež František od tohoto okamžiku učiní cokoliv – a doufáme, že dokáže učinit vše svaté a moudré –, je nemožné přejít nebo nevidět, že muž, který právě usedl na Petrův stolec, má za sebou konkrétní, četné a prokázané předchozí skutky, které ho ukazují jako nepřítele katolické tradice, neúnavného podněcovatele židovsko-křesťanské hereze, pronásledovatele ortodoxie a aktivního stoupence všech forem synkretismu, irénismu a pseudoekumenismu, které vyrostly v žáru takzvané pokoncilní mentality.

Pokud těm, kdo neměli možnost ověřit si tato závažná obvinění – pochopitelná pro některé, ale příliš obsáhlá na to, abychom je tu formulovali –, se to, co bylo výše řečeno, bude zdát přeháněním nebo předpojatostí, nechť jim poslouží jako neutajitelné důkazy a posteriori to, že se v těchto dnech k jeho pontifikátu přihlásily hlavy modernismu, vysoké a neblahé židovské lóže, jako je B'nai B'rith, nebo velechrám argentinského zednářství. Unikátním dokumentem svého druhu je ten poslední, ve kterém místní sídlo Satanovy synagogy, s podpisem velmistra Ángela Jorgeho Clavera a s datem 13. března, poprvé někomu blahopřeje ke zvolení římským biskupem. Že se rabíni, kabalisté a zednáři radují, a dokonce i soutěží v tom, kdo se rychleji přihlásí k novému pontifikovi, je nepříjemným znamením, nad nímž by se měl znepokojovat každý pokřtěný věřící. Uklidňujícím příznakem není ani to, že představitelé židovského náboženství oslovují papeže Františka "můj rabíne", zatímco uznaní zástupci nejradikálnějšího náboženského progresismu – jako Küng(2) a Boff(3) – okázalým způsobem nabízejí svoje schválení. Pokud sebeuspokojení nebo mlčení Říma je jedinou odpovědí na toto množství temných podpor, odpovědnost spočívá nejen na tom, kdo podporuje, ale i na tom, kdo se nechá podporovat.

V důsledku toho není třeba uchylovat se k žádné spiklenecké teorii, abychom představili jako rozumnou a pravoplatnou hypotézu, že zmíněné síly, věčně usilující o rozklad pravé víry, mohly hrát nějakou roli jak nejprve v abdikaci Benedikta XVI., tak i poté ve volbě kardinála Bergoglia. Vskutku během jeho dlouhé služby jako pastýře Argentiny tyto síly, nepřátelské vůči křesťanství, byly jeho veřejnými a viditelnými přáteli, zatímco on zatlačoval na okraj, zlehčoval a trestal řady obránců katolické ortodoxie. Pochopitelná lidská slabost má za následek, že mnozí z těch, které kardinál Bergoglio pronásledoval a kterým ubližoval, dnes mlčí; anebo něco ještě závažnějšího: předstírají, že mu blahopřejí. Přinejmenším v tomto bodě nemůžeme mlčet, ani předstírat. Jiní budou říkat, že se nic nezíská tím, že se dnes budou připomínat mnohá minulá pochybení dotyčného preláta. To není jisté. V úvodu ke svým monumentálním Dějinám papežů Ludwig Pastor(4) s autoritou, jaká mu přináleží, učí, že "není v rozporu s právem na dobrou pověst, píší-li se [o papežích] špatné věci, když to jsou věci pravdivé, které ve své době byly veřejně známé", děje-li se tak "s dostatečným důvodem, totiž dosáhnout poznání, pokud to vyžaduje celistvost historie".

3

Jestliže – jak se v těchto dnech opakovaně říkalo – kardinál Bergoglio "zemřel", aby ustoupil Kristovu náměstku, zvanému krátce František; jestliže Bůh učiní zázrak, tolikrát zmiňovaný, kterým vyvede vodu z kamenů a obrátí, ještě jednou v dějinách, Mastaie Ferretiho ve slavného Pia IX.; jestliže Pán může psát rovně na křivých řádcích – v toto všechno věříme, doufáme a modlíme se, aniž bychom podlehli přepjatým pokušením či výstředním ekleziologickým postojům. To vše v neochvějné víře si přejeme, protože zázrak a tajemství se nacházejí v samotném životě Petrovy loďky. Věříme v zázrak. Pius IX. se mužně odřekl pohoršlivých škod, které napáchal v prvních třech letech svého pontifikátu, a dokázal nakonec vytvořit "stránku dějin, psanou u paty Kříže", jak to shrnul Jacques Crétineau-Joly.(5) Není žádný důvod domnívat se, že Bůh tuto dějinnou možnost prohlásil za uzavřenou.

Ale katolickou je i četba knihy Zjevení. A v třinácté kapitole jsou popsány dvě šelmy, jedna vystupující z moře a druhá ze země, které, každá svým způsobem, ale vzájemně se doplňujíce, přispívají k triumfu Antikristovu. Vykladači se shodují, a uveďme v rychlosti Straubingera(6) – který zase odkazuje na církevní Otce –, v tom, že tato pozemská šelma se v mnohém podobá "bláznivému pastýři", o kterém mluví Zachariáš [Zach 11,15]; v tom, že by mohlo jít o "velkého podvodníka, který se zjeví v tichosti Beránkově"; v tom, že to nakonec nebude nikdo jiný než falešný prorok ve službách šelmy.

Pieper(7) říká, že tato šelma představuje Antikristovu kněžskou reklamu; a je dobře znám názor otce Castellaniho(8), že šelma je náboženské povahy, aniž by bylo možno vyloučit bolestnou možnost, že jde o konkrétní osobu s mitrou, o Lžiproroka padělaného náboženství. Federico Mihura Seeber(9) nedávno věnoval povaze této šelmy hluboké stránky, přičemž má za to, že bude sloužit jako prorok nebo propagandista nebo ceremoniář nebo kněz nebo velekněz Antikristův. Tak se píše v knize El Anticristo ("Antikrist"), kterou jsme měli možnost představit v roce 2012.

Vysvětleme tento obtížný předmět bez vytáček. Netvrdíme, ani nenaznačujeme, že papež František je pozemskou šelmou, kterou viděl svatý Jan. Říkáme, že je stejně tak katolické věřit v to, že Boží Prozřetelnost může z heterodoxního papeže učinit papeže Syllabu, jako počítat s tím, že někdy může falešný prorok vést k záhubě i z vysokého náboženského stolce. A že z tohoto "někdy" nelze vyškrtnout naši současnost jen proto, že nás děsí myšlenka na to, že jsme účastníky konce. Ti, kteří se chtějí spoléhat na obrácení kardinála Bergoglia a následně na obrodu Nevěsty, dnes tak utýrané, nás naleznou mezi jistými a stálými prosebníky. A nadto pokud – jak je možno žádat a předvídat – takovou změnu dosvědčí její plody, najdou nás v bezpodmínečných a radostných službách papeže Františka. Ale jestliže plody přinesou srdcervoucí svědectví o opaku, nepřestaneme být katolíky, budeme-li pamatovat na proroctví svatého Jana a podle toho také jednat, vzdorujíce zlu v malém stádci. Stejně tak nepřestal být katolíkem otec Julio Meinvielle,(10) když ve svém díle La Iglesia y el mundo moderno ("Církev a moderní svět") vylíčil kroky antikristovské revoluce v Církvi a předpověděl její pronikání do skutků i do myšlení až do vyvolání skutečného vnitřního rozkladu.

Proti rozvážnému pohledu sub specie aeternitatis se hřeší jak tehdy, když odmítáme připustit, že milost stavu může dělat zázraky, a to i ve znetvořeném člověku, tak tehdy, když odmítáme připustit, že Boží zjevení obsažené v Apokalypse je věcí, která se nás týká i zde a nyní. Proto nás vyděsila nevelká poznámka, která se objevila na druhé straně novin La Nación ze dne 16. března. Podle této zprávy František volal do kurie v Buenos Aires, aby vyřídil pozdravy a převzal vzkazy. Hovor přijala sekretářka, která se ohromena zeptala, jak ho má oslovovat. „Říkejte mi otec Bergoglio,“ zněla odpověď. Prvním, kdo by měl věřit a přijmout, že Bergoglio zemřel, aby ustoupil Svatému otci Františkovi, je sám kardinál Jorge Mario Bergoglio. Milost předpokládá také milost.

4

Více než jednou jsme s Garcíou Morentem(11) učinili rozlišení mezi stylem a společenskými způsoby. Styl přináleží rytíři, společenské způsoby jsou pro něj nevhodné. Použijeme-li toto rozlišení na to, co se týká dneška, nesmí se ctnost pokory zaměňovat za svou parodii, ani skutečně pokorný styl – který vyvěrá z vnitřku – za způsoby hrané skromnosti. Jednou věcí je, má-li člověk styl, a jinou, odlišnou věcí je strojenost. Asketická poníženost a pošklebující se plebejství nejsou rozhodně totéž. A pokud je pravdou, že chápání prvního předpokládá vyškoleného ducha, zatímco druhé snadno postřehnou i masy, zvolili jsme špatnou cestu, když místo tíhnutí do výše a zdokonalování duší děláme gesta, ze kterých se radují tleskající tribuny. Zvlášť pokud mezi těmito tribunami je mezinárodní tisk, který nese v nejvyšším stupni odpovědnost za ty nejpodlejší útoky proti Církvi.

První věcí, kterou by měl učinit člověk skutečně vnitřně pokorný, je to, že by se měl snažit zabránit tomu, aby celý svět pěl chvály na jeho pokoru. Nebo se přinejmenším ohradit, že tyto pochvaly škodí jeho charakteru. Jestliže – jak dobře učí svatý Tomáš (S. Th., II.IIae, q. 113) – se nelze dopustit jednoho hříchu proto, aby se zabránilo jinému, tím spíše musí ten, kdo nechce upadnout do pýchy, dbát na to, aby nechyběla láska k bližnímu, aby tedy naopak nezpůsobil to, že by bližní mohl být označen za domýšlivého. Obout si z pokory běžnou vycházkovou obuv, když až do včerejška se používala jiná, v souladu s liturgickými barvami a důstojností božského Poutníka, kterého tyto nohy představují zde na zemi, znamená právě naopak urazit nebo alespoň zpochybnit pokoru toho, kdo se do této chvíle takto obouval. Je nevysvětlitelné – abych nehledal jiná adjektiva –, že si ten, kdo současně na veřejnosti opěvuje Benedikta XVI., nepovšiml škody, která je mu působena tímto trapně ubohým srovnáním.

Řekne se, že je to triviální příklad; ale ten narůstá až do krajní polohy, když se řekne – jako to František učinil v sobotu 16. března –, že by „rád viděl Církev chudou a pro chudé“, jako kdyby se obě tato dobra do dnešního dne Nevěstě Vykupitelově zdála být nepřátelskými nebo cizími. Jako kdyby například neexistoval svatý Pius X., ctěný prostými lidmi, aniž by pociťoval nutnost sejít se svého trůnu. Je to zvláštní pokora, pokládat se za "axis mundi"(12) Církve, která čerstvě, v osobě jeho samého, přijala na vědomí dobro chudoby; a zvláštní paradox, rozhodnout se pro chudé, ale počítat s nadšenými sympatiemi zednářů a židů, kteří kromě toho nejdůležitějšího – tím je jejich christofobie – jsou reprezentanty mezinárodní lichvy. Včetně římského vrchního rabína, kterého – připomínaje II. vatikánský koncil – výslovně pozval na "slavnostní inaugurační mši svého pontifikátu", ale nevyzval ho, aby daroval své peníze nejpotřebnějším.

Tím spíše by se vždy nezbytná úcta vzdávaná úřadu, a v tomto případě nikomu menšímu než úřadu Kristova náměstka, neměla zaměňovat s přehnaným uctíváním osoby zastávající úřad. Bude dobře, když odstraníme všechny vnější známky servility vůči osobě, třeba i tehdy, když během času zakořenily nebo se staly zvykem. Ale není správné odstraňovat tradiční a důstojné obřady s jejich znaky, jejich gesty, jejich vymezenými a významnými postupy, protože toto potlačení s sebou nepřináší vzrůst pokory, ale jen odstranění ceremonií a symbolů. Církev, to není limuzína, ani uniformy švýcarských gardistů. Ale Guardini(13) dobře vysvětlil, jak církevní duch přetrvává v posvátných znameních. Pokud budou ve jménu střízlivosti zrušeny nebo odsunuty všechny ty hierofanie, mezi něž patří zpěv, mozetta, štola nebo melismatické požehnání, papežství tím nezíská žádnou evangelijní chudobu. Přijde o mythos, jak by řekl bratr Diego od Ježíše.(14) Abychom mluvili bez metafor, bude zpozemštěno a poníženo.

Mnozí z nás se na základě toho, co jsme už viděli, obávají, že papeži Františkovi, pokud jde o pozemské záležitosti, nejenže naprosto schází pravé měřítko, ale je proniknut špatnými buenosaireskými návyky včetně fotbalového fanatismu. Františkánství Chudáčka z Assisi je prověřeno vyzkoušenou svatostí; františkánství Paola Farinelly(15) v jeho románu Habemus Papam vede nanejvýš k neomalenému výbuchu smíchu. Ale existuje ještě horší františkánství, které zaznamenávají dějiny Církve. Je to františkánství, které pod jistým gnostickým vlivem Jáchyma z Fiore(16) vytvořilo církevní reformy, jež zfalšovaly samu katolickou doktrínu, a upadlo mimo jiné do nebezpečí utopismu, onoho věčného kacířství podle připomínané Molnarovy(17) definice. Podivnou kapitolou je bosáctví, bludná cesta v životě Církve, kterou studovali mimo jiné Fidel de Lejarza,(18) José Antonio Maravall(19) nebo Georges Baudot.(20) V této věci bratr Miguel Padilla(21) správně připomíná, že chudoba svatého Františka je povahy teologické, nikoli sociologické, a že z chudoby byla výslovně vyňata posvátná liturgie a mše svatá: "O posvátné nádoby, ozdoby a knihy, ve kterých jsou Ježíšova slova, je třeba se pečlivě starat."

Přejme si, aby františkánství papeže Františka, znamenalo, v rozporu se všemi scestnými proudy, návrat k tomu obnažení, které alegoricky vyjádřil Juan Ramón Jiménez:(22) "slézová nahota zkropených hvězd" jakožto "roucho starodávné nevinnosti". Přejme si, aby toto františkánství obnovilo Petrovu loďku a odstranilo z jejího lůna sodomity a Féničany, duchovní i tělesné cizoložníky, všechny ty, kterým Chudáček z Assisi vytýkal: "Láska není milována!", protože milovali sebe, nadmuté farizejstvím a tělesnými choutkami.

Nechť Bůh střeží papeže Františka, aby si nezmátl cestu. Protože je zmatením, když si dává žehnat od lidu; je zmatením, když požaduje "velké bratrství", vynechávaje přitom Otce, v němž se takové bratrské společenství teprve stává oprávněným; zmatením také je, když údajným právům, která mají svědomí nevěřících, dává přednost před papežskou povinností žehnat s křížem, jako kdyby se tento kříž, učiněný pouze ve vzduchu posvěcenou rukou, mohl nevěřících dotknout. Zmatením je i to, když se jako kněžský vzor představuje jednoznačně progresistická osoba otce Gonzala Aemilia,(23) jak se to stalo v neděli 16. března. Ne, to nejsou znamení, která by mohla vyvolat pocit obzvláštního pokoje.

Je tu také další zmatení, které se může rozšířit daleko přes omezenou oblast, v níž se projevilo, a které může vést k závažným pomýleným činům. Chtít cestovat do Věčného města, abychom se poklonili Kristovu náměstku, není přece žádným podvodem, který je nutno potlačovat a radši rozdávat jízdné chudým, nýbrž ctností zvanou štědrost: uhradit výlohy a vynaložit úsilí právě na to, co je svaté, posvátné nebo hrdinské. Něco nás nutí připomenout v této věci Pána, který nepodpořil Iškariotského, když ten požádal Marii, aby drahou mast, kterou uctila Božího Syna, směnila za její ekvivalent v hotovosti, aby tak pomohla potřebným [Jan 12, 1–11].

Neuklidňuje nás ani téměř jednomyslný potlesk světa, který je uchvácen jeho srdečností a který na něj přestal nahlížet jako na kámen úrazu a znamení odporu. "Je jedním ze světa, stejným jako my všichni," oslavují jej média. Ale svět nepotřebuje, aby na Petrově stolci seděl střízlivý uživatel veřejné dopravy, nýbrž silný alter Christus, který s ním s berlou v ruce vstoupí do čestného a statečného střetu, bude ho napomínat a napravovat. Právě to učil svatý František, že totiž chudoba je zdí, která nás odděluje od ducha světa.

Pozor na to – prosíme kajícně –, aby nedošlo k záměně cest. Protože to, že při první modlitbě Anděl Páně o páté neděli postní František doporučoval četbu kardinála Kaspera – nazývaje ho přitom "schopným teologem" –, nám rozhodně nepomůže obnovit Církev chudých. Důkaz se sám nabízí. Kasper – spolu s tehdejším kardinálem Bergogliem – je jedním z těch, kteří v červenci 2004 v luxusním pětihvězdičkovém hotelu Intercontinental v Buenos Aires organizovali židovsko-katolické fórum sponzorované hlavními židovskými organizacemi americké i evropské plutokracie. Při této příležitosti autor, který je nám dnes doporučován, jednoduše a prostě navrhl jakýsi amalgám židovského a katolického náboženství, protože "obě jsou mesiánská a na mesianismus je třeba se dívat s nadějí".

5(24)

Někteří lidé, kteří se rozhořčují nad podlými útoky, jež v těchto dnech prováděli mnozí vládní přisluhovači, zastávají – a to nikoli bezdůvodně – názor, že dobrou věcí na Františkově pontifikátu je to, že jeho osoba představuje popření tyranské kirchnerovské vlády. Je samozřejmé, že pohled na levicové pisálky vzbuzuje odpor a děs. A že, konstatujeme-li teologickou povahu nenávisti k víře, kterou tito ubožáci projevují, nelze než sevřít řady spolu se Svatým otcem. Zatajit všechny obavy a postavit se všichni bok po boku na jeho stranu.

Ale také zde nám přílišné dialektické zjednodušování může zahrát nějaký ošklivý hermeneutický kousek. Pokud se František chtěl distancovat od argentinské vlády a otevřeně se postavit na odpor marxistickým zločincům, kteří ji všude podporují, nejen že je měl veřejně odsoudit za jejich nespočetné zvrácenosti, které jak známo spáchali a stále páchají, ale měl krásnou příležitost k tomu, aby urbi et orbi uvědomil všechny o systematickém falšování nedávné historie, které se právě provádí tak hanebně – což ještě celé věci přitěžuje –, že tisíce lidí byly uvězněny a stovky z nich zemřely ve vězení, obětovány na oltáři komunistické odvety. Celý svět mohl být zpraven o ohavnostech a vraždách, které jsou dnes ve jménu lidských práv páchány v naší znetvořené vlasti. Celý svět se tak mohl z úst nejvyššího pastýře dozvědět, že v Argentině byli katoličtí mučedníci, např. jako Genta,(25) Sacheri(26) nebo Amelong,(27) kteří byli zavražděni těmi, kdo jsou dnes u moci.

Místo toho oficiální komuniké Vatikánu, které 15. března podepsal P. Federico Lombardi, vysvětlovalo, že "Jorge Mario Bergoglio dělal mnoho pro ochranu lidí během diktatury", a připomenulo, že když byl jmenován arcibiskupem v Buenos Aires, "omluvil se jménem Církve za to, že toho v době diktatury nedělala dost". Namísto toho, aby byla lež odstraněna, byla nyní ještě stručně potvrzena. Tím dobrým na nynějším papeži by pak prý mělo být to, co se jako kardinál úzkostlivě snažil dokázat ve své knize El Jesuita (Jezuita)(28) – že různými důvtipnými prostředky, jež mu byly dostupné, spolupracoval s marxistickou guerillou a s ní sdruženým duchovenstvem. Trestuhodným by pak podle toho, a soudě také podle jeho žádosti o odpuštění, bylo to, že nemohl více spolupracovat s těmi "lidmi", proti nimž se, samozřejmě bez jakéhokoli důvodu, jednoho dne argentinské ozbrojené síly rozhodly bojovat. To, co z toho pramení, je ovšem lež.

"Je to dobře známá pomlouvačná kampaň," prohlásil Lombardi. Pomluvou tedy není strašné zkreslování událostí v sedmdesátých letech, ale tvrzení, že v těch bouřlivých letech kardinál Bergoglio mohl stát na straně těch, kdo potlačovali rudý terorismus. Takto byl základní podvod celé domácí i světové levice náhle proměněn v kanonickou verzi, a to se souhlasem Svatého stolce. A byl zpečetěn paktem vzájemné zdvořilosti, kterému dominovalo Františkovo setkání s oficiální delegací argentinské vlády v římské poledne 18. března. František neodsoudil marxistickou tyranii, která nás dusí, ani Cristina nepokračovala ve svém znevažování nového římského biskupa; spíše jsou objevovány shody a dávají se dárky. Entente cordiale(29) pro všechny.

Jednoho dne bude nutné najít přesné slovo, jež by označilo chování současného politického vedení – vlády i opozice, prezidentky i její ochranky, na tom nezáleží –, které je až dosud satansky nepřátelské vůči Církvi a vůči papežství a plýtvá nesmysly, hloupostmi a snaživou ochotou. Ale pokud se nám nepodaří ona slova najít, zopakujeme Pármenova slova, řečená Calistovi ve čtvrtém jednání Celestiny(30), která se vztahují na odpudivou běhnu: stará děvko! A i když to budou popírat, praví Pármeno, bude to opakovat štěkot psa i ptáci, dobytčata i divá zvěř, kováři, zbrojíři, kotláři i přadláci. Všichni společně křičí přezdívku urážlivou, ale odpovídající pravdě.